PROČ SPOŘENÍ OBVYKLE MÁLO VYNÁŠÍ?

10.02.2022

Nejste spokojeni s kvalitou svého spoření? Já také nebyl.

  1. Z výsledků svých investic jsem byl v minulosti. zklamaný. Využíval jsem investičních doporučení expertů, která vytvářeli na základě týchž pravidel, která se používají i nyní.
  2. Rozhodl jsem se zjistit, zda tato pravidla skutečně platí a zda neexistují jiná pravidla nebo nástroje, se kterými by bylo možno při investování dosahovat lepších výsledků.
  3. K tomu, aby si mohl investor z obrovské nabídky aktiv vybrat pro sebe ta nejlepší, potřebuje kvalitní a objektivní informace.
  4. Pojďme se podívat, jaké jsou aktuální možnosti, a zda jsou pro správné rozhodování investorů dostatečné:
  5. Nejdůležitější kvalitativní parametry, obvykle uváděné u aktiv:
  6. Výnos v ročním vyjádření.
    1. Nebývá uvedeno, jak byl zjištěn, ani co z něho vyplývá, především tedy zda je s ním možno počítat i do budoucna.
  7. Kumulativní výkonnosti k danému datu za poslední období, např. den, týden, měsíc, rok, 10 let,...
    1. Jde o statické hodnoty s minimální vypovídací hodnotou, protože čím je období kratší, tím se příslušný výnos v čase výrazně více mění, často ze dne na den. Typicky, pokud alespoň jeden z koncových datumů spadá do nějakého extrému ve vývoji tržní hodnoty aktiva, bude příslušný výnos v daný den výrazně jiný než ty zjištěné předtím i potom. Tyto výnosy mohou být uvedeny také v p.a.
    2. Nebývá uvedeno, co z nich vyplývá, především tedy zda je s nimi možno počítat i do budoucna.
  8. Doporučený či minimální investiční horizont
    1. Nebývá uvedeno, jak byl zjištěn, ani co investorovi přinese jeho dodržení, případně nedodržení, tedy např. zda je při dodržení garantován nějaký konkrétní výnos.
  9. Volatilita, směrodatná odchylka
    1. Nebývá uvedeno, jak byla zjištěna, ani co z příslušné hodnoty vyplývá. Nebývá ani uvedeno, zda data, ze kterých byla zjištěna, splňují podmínky normálního rozdělení, případně v jaké míře je nesplňují a tedy jak je tento parametr spolehlivý.
    2. Poznámka:
    3. Volatilitou aktiva rozumíme míru kolísání jejího výnosu v čase a měříme ji směrodatnou odchylkou.
    4. Musí být uvedeno, za jakou časovou jednotku výnos měříme, zda je to 1 hodina, 3 dny, 6 měsíců, 2 roky, nebo jakákoiv jiná.
    5. Ze sady výnosů za danou časovou jednotku, zjištěné za nějaké delší období, spočítáme střední výnos, a to buď jako průměr, nebo medián. Já používám mediánovou střední hodnotu výnosu. Ke střednímu výnosu pak spočítáme jeho směrodatnou odchylku.
    6. Směrodatná odchylka tedy vyjadřuje míru nepřesnosti v určení středního výnosu, neboli jak moc se dílčí výnosy liší od své střední hodnoty.
    7. Proto směrodatná odchylka sama o sobě nedává smysl, musí být vždy uvedena společně s příslušným středním výnosem za danou časovou jednotku.
    8. Aby směrodatná odchylka dávala smysl, musí sada dílčích výnosů splňovat podmínky tzv. normálního rozdělení.
    9. Pro veličiny splňující podminku normálního rozdělení pak platí, že 68,2% všech dílčích výnosů leží ve vzdálenosti ±1 směrodatné odchylky, 95,4% ve vzdálenosti ±2 směrodatné odchylky a 99,8% ve vzdálenosti ±3 směrodatné odchylky od středního výnosu, jak vidíme na následujícím obrázku:
    10. Normální rozdělení
    11. Bohužel, sady výnosů aktiv splňují podmínky normálního rozdělení velmi málo, jak je vidět na následujícím příkladu 20 letých výnosů indexu S&P500 z jednorázových (červená křivka) a pravidelných (modrá křivka) investic. Volatilita je proto velmi nepřesným ukazatelem míry kolísání výnosů aktiva:
    12. Normální rozdělení fond
  10. Volatilita čí směrodatná odchylka nevyjadřují míru rizika ztráty, kterou podstupuje investor investováním do daného aktiva (podrobnosti viz Kvalitní investice).
  11. Ukazatel rizikovosti SRRI
    1. Povinný ukazatel rizikovosti daného aktiva, zavedený v Evropské unii směrnicí EP 2009/65/ES a přílohou směrnice EP 2014/1286.
    2. Na modelovém příkladu ukážeme, jak dobře SRRI měří rizikovost aktiva:
    3. SRRI
    4. Na obrázku 1 jsou dvě aktiva s opačným trendem. Klesající je odvozeno od rostoucího, reálně existujícího, aktiva tak, že jednotlivé jeho přírůstky, reps. úbytky jsou úbytky, resp. přírůstky u klesajícího. U každého aktiva je pak uvedena hodnota SRRI dle oficiální metodiky, v závorce pak konkrétní vypočtená hodnota dle platné metodiky. Mělo by platit, že čím je hodnota SRRI menší, tím je rizikovost příslušného aktiva menší. My však vidíme, že klesající, tedy pro investora zjevně více rizikové aktivum, má nižší hodnotu SRRI (17,50%) než rostoucí, pro investora zjevně méně rizikové aktivum (18,47%).
  12. SRRI nehodnotí rizikovost aktiva pro investora správně.
  13. Nákladovost TER
    1. TER, čili podíl průměrných ročních nákladů na vlastním kapitálu aktiva. Nejdůležitějšími nákladovými položkami, které TER obsahuje, jsou vstupní a manažerské poplatky.
    2. O manažerské poplatky jsou již zveřejňované tržní hodnoty aktiv očištěny a nelze tedy tvrdit, že čistý výnos aktiva vypočteme jako hrubý, zjištěný z tržních hodnot, minus TER. Navíc, u většiny běžných aktiv, obchodovaných na kapitálových trzích, jsou tyto nákladové položky velmi podobné.
    3. TER je v poslední době často uváděn jako nejdůležitější kvalitativní parametr aktiva a je patrná snaha TER snižovat prostřednictvím nízkonákladových ETF, často bez ohledu na reálné přínosy pro investory.
    4. Vychází se z nesprávného předpokladu, že nejvyššího výnosu investor dosáhne s aktivem s nejnižším TER.
  14. Není mi znám žádný algoritmus, který by s využitím výše uvedených parametrů (ukazatelů) umožňoval investorům hodnotit kvalitu nabízených aktiv a vedl je ke správným rozhodnutím o tom, do jakých investovat, aby dosáhli pro sebe přijatelné kombinace výnosu a rizika.
  15. Sami investoři většinou konstatují, že přestože byl výběr aktiv proveden dle obecně závazné metodiky v souladu s jejich rizikovým profilem, považují reálně dosahovaný výnos za velmi nízký, přitom ale svoji investici vnímají jako výrazně rizikovější, než očekávali.
  16. Teorie portfolia Harry Markowitze (Teorie)
    1. Teorie byla vytvořena v roce 1952 a v roce 1990 za ní byla udělena Nobelova cena za ekonomii.
    2. Jde o nástroj, který má investorům pomáhat při sestavování vhodných portfolií.
    3. Věnuje se problematice tvorby portfolií, která splňují požadavky investora na výnos, kterého chce dosáhnout, a riziko, které je ochoten podstoupit.
    4. Definuje také chování investora při výběru aktiv, do kterých chce investovat:
    5. Každý investor by chtěl co nejvyšší výnos při co nejmenším riziku.
    6. Investor je racionální, z více aktiv se stejným rizikem si vybere to s nejvyšším výnosem.
    7. Investor má averzi k riziku, z více aktiv se stejným výnosem si vybere to s nejmenším rizikem.
    8. Každý investor má osobitý vztah k závislosti změny výnosu na změně rizika, která se vyjadřuje pomocí indiferenčních křivek, převzatých z neoklasické mikroekonomické teorie chování spotřebitele.
    9. Opatrní investoři preferují menší zlepšení rizika při větším snížení výnosu, odvážní naopak preferují malé zvýšení výnosu při větším zvětšení rizika.
    10. Teorie s pomocí statistické matematiky dovozuje vzorce, pomocí kterých je možné spočítat výnosy a rizikovost portfolií při známých vahách, výnosech a rizikovosti dostupných aktiv a korelacemi mezi všemi aktivy v portfoliu.
    11. Poznámka: Korelací mezi aktivy rozumíme korelaci mezi dílčími výnosy aktiv, ze kterých jsou spočteny střední výnosy a směrodatné odchylky.
    12. Stejně tak dovoluje počítat váhy aktiv v efektivních portfoliích, která splňují požadavky investora na minimální výnos a maximální riziko, které je ochoten podstoupit.
    13. Teorie se nevěnuje tomu, jak výnosy, rizikovost a vzájemné korelace aktiv zjistit, pouze požaduje, abychom je znali, resp. předpokládá, že je známe, a že jsou objektivní a vzájemně srovnatelné, tedy že výnosy, rizikovost a vzájemné korelace aktiv jsou zjištěny za stejných podmínek.
    14. Teorie netvrdí nic o tom, jaké konkrétní druhy aktiv se mají při tvorbě efektivních portfolií používat.
  17. Z Teorie plynou následující závěry:
    1. Potřebujeme co nejspolehlivěji znát očekávané výnosy a rizikovosti dostupných aktiv, a ty musí mít číselné vyjádření a musí být vzájemně srovnatelné, kompatibilní, tedy musí být zjištěny ideálně za stejných, či alespoň srovnatelných ekonomických podmínek.
    2. Výnos jakéhokoliv portfolia je váženým průměrem výnosů zastoupených aktiv.
    3. Výnos jakéhokoliv portfolia tedy nemůže být vyšší než výnos aktiva s nejvyšším výnosem, ani nižší než výnos aktiva s nejnižším výnosem.
    4. Rizikovost jakéhokoliv portfolia je váženým průměrem rizikovosti zastoupených aktiv, modifikovaným korelacemi mezi zastoupenými aktivy.
    5. Pokud jsou zastoupená aktiva málo korelovaná, mohou být nalezena portfolia, jejichž rizikovost je menší než rizikovost aktiva s nejmenší rizikovostí.
    6. Ze vzorců dovozených Teorií plyne logický závěr, že nejlépe se efektivní portfolia, splňující požadavky investorů, tvoří z aktiv s vysokými výnosy a nízkou rizikovostí.
  18. Současná praxe při určování očekávaných výnosů a rizikovostí, jak jsem ji poznal ve svém okolí a jak ji vnímám:
  19. (Ne)využívání historických dat k určení očekávaného výnosu a rizika
    1. Využití historických dat k určení očekávaného výnosu a rizika je často bagatelizováno či zcela odmítáno s poukazem na poučku: “minulé výnosy nezaručují výnosy budoucí”. Je zajímavé, že se nepoužívá poučka: “minulá rizika nezaručují rizika budoucí”.
    2. Autor je toho názoru, že tato poučka je pouze nesprávnou interpretací role směrodatné odchylky v investiční matematice, když je její reálný význam jako míry neurčitosti v dosažení očekávaného výnosu, absolutizován do absurdní podoby, že vlastně žádný konkrétní očekávaný výnos předpokládat nemůžeme.
    3. Je upřednostňováno subjektivní odhadování, prognózování, předpokládaných výnosů a rizikovostí před analýzou historických, objektivních, dat.
    4. Poznámka: Odborná literatura uvádí, že úspěšnost prognóz, postavených na současných přístupech, je menší než 20%, a je dokonce menší u odborníků než u laiků.
  20. Nesprávné určování rizikovosti aktiv
    1. Na objektivní určování rizikovosti je zcela rezignováno, resp. je nahrazeno používáním ukazatele SRRI, který není rizikovostí předpokládanou Teorií, když ta veškeré své výsledky staví krom jiných i na předpokladu, že délka investičního horizontu investora je stejná jako délka investičního horizontu, na kterém se počítají střední výnos a směrodatná odchylka.
    2. Jak víme, SRRI má standardizovanou metodu výpočtu. Počítá výnosy na velmi krátkých investičních horizontech, typicky jednotky dnů. Ale následně se musí závazně používat k hodnocení rizikovosti investic s investičními horizonty v řádech let a desítek let.
    3. Tento přístup vede k tomu, že u odborné i laické veřejnosti převládá přesvědčení, že rizikovost investice je v čase stále stejná, nebo se dokonce zvětšuje, a vede k častému používání stretegií životního cyklu.
  21. Přeceňování diverzifikace
    1. Diverzifikace je důležitým a účinným nástrojem na snižování kreditního rizika, více viz Kvalitní investice.
    2. Hledání portfolií splňujících požadavky investora na výnos a rizikovost je nahrazováno bezbřehou diverzifikací, která se nesprávně odvolává na Teorii, podle které údajně platí, že čím více různých aktiv, resp. tříd aktiv, mezi sebou kombinujeme, tím menší rizikovosti dosáhneme.
    3. Teorie přitom nic takového netvrdí ani nedává jakoukoliv záminku k takovým úvahám. Jde zřejmě o mylný výklad pozitivního vlivu korelací na výnos a rizikovost portfolia, když na výnos nemá vliv žádný, a na rozikovost obvykle velmi malý.
  22. Bezbřehá diverzifikace je tak společně s rebalancováním a nevhodným používáním strategie životního cyklu největším viníkem nízkých výnosů při dlouhodobém spoření.
  23. Strategie životního cyklu
    1. Jde o metodu, při které se v poslední fázi spoření investice zkonzervativˇuje, tedy aktiva s vyšším výnosem a rizikovostí se nahrazují aktivy s nižším výnosem a nižší rizikovostí. Mají se tím úspory ochránit před velkými poklesy na konci spoření.
    2. Zkonzervativňování se zpravidla provádí v posledních 10 letech trvání investice, a to většinou postupně, např. IS Conseq, portfolia životního cyklu Horizont invest a asistované účastnické fondy Conseq PS.
    3. Nikde se mi nepodařilo sehnat důkaz, který by k takovému postupu opravňoval, tedy že by takový postup přinesl investorům nějakou systematickou výhodu.
    4. Tato metoda vychází pravděpodobně z nesprávné představy, že směrodatná odchylka, jako parametr rizikovosti, funguje tak, že kdykoliv v průběhu spoření může dojít k poklesu hodnoty investice pod hodnotu vkladů, a to o hodnotu směrodatné odchylky.
    5. Zaregistroval jsem názor investičních poradců, že se investoři údajně bojí situace, kdy jim na konci či poblíž konce spoření v důsledku velkého propadu hodnota úspor výrazně poklesne, a oni (poradci) toto nemohou riskovat, proto strategii životního cyklu aktivně doporučují.
    6. Můžeme si ukázat, že strategie životního cylku vede převážně k výraznému zhoršení výnosů investic a že ochranu úspor před poklesem lze zajistit vhodnějším způsobem.
  24. Hodnotový přístup
    1. Je založen na předpokladu, že nejlepších výsledků dosáhne investor, který umí odhalit tzv. podhodnocená aktiva a investovat do nich, když k odhalení těchto aktiv se nejčastěji doporučuje kombinace technické a fundamentální analýzy, doplněné o expertní odhady budoucího vývoje.
    2. Jako příklad takového přístupu je často používán Warren Buffet a jeho fond Berkshire Hathaway. Většina z těch, kteří takový přístup deklarují a v praxi používají, ale zdaleka nedosahují jeho výsledků.
    3. Hodnotový přístup vychází z práce Bejamina Grahama a Davida L. Dodda z roku 1934, kteří hledali způsoby, jak na trhu odhalit podhodnocená či nadhodnocená aktiva, když podhodnocená by byla vhodná k nákupu a nadhodnocená k prodeji a tím by se dosahovalo nadstandardního výnosu. Tuto svoji práci však sami v roce 1974 zavrhli jako nepoužitelnou, když zjistili, že trh dokáže jakoukoliv výhodu jakéhokoliv aktiva velmi rychle promítnout do tržních cen a efekt nadstandardního výnosu nákupem podhodnocených a prodejem nadhodnocených aktiv je tím znemožněn. K tomu Sharpe říká (Investice 1990 str. 419):
    4. „V roce 1934 vyšla kniha autorů Bejamina Grahama a Davida L.Dodda, která se měla stát úhelným kamenem fundamentální analýzy. Tato kniha, nazvaná Security Analysis (Analýza cenných papírů) tvrdila, že budoucí výdělečná síla firmy je nejdůležitějším určujícím faktorem hodnoty akcie. V roce 1974 však sám Graham zavrhl jak knihu, tak principy v ní obsažené. Místo pokračování ve svém starém přístupu Graham a James Rea vyvinuli nový přístup k identifikaci nedoceněných kmenových akcií. Důvodem ke změně jeho postoje byla víra, že trh s akciemi se stává stále dokonalejším a že existují již jen malé neefektivnosti. Protože Graham a Rea věřili, že tyto nedokonalosti se vyskytují v akciích určitých identifikovatelných firem, vyvinuli řadu kritérií pro zjištění těchto akcií.“
    5. Tomuto jevu se říká efektivita trhu, která se v důsledku rozvoje informačních technologií a jejich dostupnosti široké investorské veřejnosti stále zdokonaluje, čímž je zcela vyloučeno dosahovat hodnotovým přístupen jakkoliv malé výhody oproti konkurenci.
    6. Přes tento stav se stále velká část portfoliomanažerů snaží hodnotový přístup uplatňovat, což často výslovně deklarují v povinných informačních dokumentech k nabízeným aktivům.
    7. Poznámka: efektivita trhu se uplatňuje jen pro velmi likvidní aktiva, kde obchoduje velký počet účastníků s přístupem k různorodým informacím. Nemusí platit pro trhy kde je chování řízeno nesprávnými předpoklady (např. Subprice mortagge a krize 2008). Taková situace se pak zláme najednou směrem dolů.
  25. Rebalancování
    1. Rebalancování je metoda, při které je průběžně udržován stejný poměr dvou nebo více aktiv v portfoliu, která jsou vůči sobě málo korelována, a to na hodnotovém základě. Tedy pokud např. držím dvě aktiva v hodnotovém poměru 1:1 a jedno z nich tržně vzroste (nebo to druhé tržně poklesne), změní se poměr např. na 1,1:0,9. Abychom udrželi požadovaný poměr 1:1, odprodáme část tohoto rostoucího aktiva (resp. toho co nekleslo) a za výnos dokoupíme to druhé, a to tak, aby výsledný hodnotový poměr byl opět 1:1. To samé uděláme, když se zadaný poměr změní z jakéhokoliv jiného důvodu.
    2. Jako důvod takového počínání je uváděno, že se tím dá zvýšit výsledný výnos portfolia, a to dokonce nad úroveň výnosu nejvýnosnějšího aktiva, protože se tím využije efekt prodat draho na lokálním maximu a nakoupit levně na lokálním minimu.
    3. Především, maximalizování výnosu prodejem na maximu a nákupem na minimu je spekulativní postup, ke kterému však nevede žádná zaručená metoda. Rebalancování na pravidelné bázi pak předpokládaný efekt nepřinese vůbec.
    4. Navíc, udržování jakéhokoliv poměru mezi aktivy na hodnotovém základě je popřením Teorie, protože ta předpokládá, že portfolio vytvoříme na základě spočtených vah, tedy v daném hodnotovém poměru nakoupíme jednotlivá aktiva, a toto portfolio pak necháme žít vlastním životem po celý investiční horizont, necháme tedy působit očekávané výnosy a rizikovosti v čase. Tím se samozřejmě původní váhy poruší, ale zajistí se tím průběžné dosahování naplánovaného, tedy spočteného výnosu a rizika portfolia. Pokud budeme rebalancováním nahrazovat rostoucí aktiva méně rostoucími či dokonce klesajícími, dosáhneme tím pouze snížení výnosu a můžeme tím i zvýšit rizikovost.
    5. Autor této práce si troufá tvrdit, že většina propagátorů této metody nemá o reálné míře korelace mezi jimi rebalancovanými aktivy ani potuchy. Např. zlato, jako nejčastěji používané aktivum k rebalancování vůči akciím, má vůči nim korelaci velmi se měnící v čase a nelze ji tedy ani předvídat, jak v této práci ukážeme.
  26. Poučka: Vyšší výnos obvykle znamená vyšší riziko
    1. Tato poučka se uvádí bez důkazu, autor této práce v odborné literatuře důkaz pravdivosti tohoto tvrzení nenašel. Neuvádí se ani, jaký výnos a jaké riziko se tím myslí.
    2. Pokud v poučce myslíme rizikem míru neurčitosti v dosažení očekávaného výnosu a současně předpokládáme, že u dynamických aktiv je směrodatná odchylka či volatilita větší než u konzervativních, pak je poučka pravdivá do té míry, do které platí předpoklad, že směrodatná odchylka či volatilita je u dynamických aktiv větší než u konzervativních.
    3. Lze předpokládat, že důvodem této poučky je triviální úvaha, že čím větší výnos požadujeme, tím obtížnější je dosáhnout ho, natož dosáhnout ho opakovaně či dokonce pravidelně, přičemž je myšlen jakkoliv velký výnos, tedy např. větší desítky či stovky procent ročně. V tomto smyslu jde o platnou poučku.
    4. Obtížnost dosažení velmi vysokých výnosů spočívá v malém výskytu takových příležitostí, v nutnosti splnit řadu podmínek, které většinou není schopen investor ovlivnit, a v jejich časovém omezení, když trh má tendenci velmi rychle výnosy různých aktiv průměrovat. Průměrování výnosnosti aktiv na kapitálovém trhu, tedy tendence kapitálu přelévat se tam, kde je vysoký výnos a tím ho snižovat a naopak, je jednou ze základních vlastností kvalitních kapitálových trhů.
    5. Pokud je rizikem myšleno riziko investora, že utrpí ztrátu, pak v této práci univerzální platnost této poučky zpochybníme.
  27. Poučka: Pravidelná investice je méně riziková než jednorázová
    1. Tato poučka se uvádí bez důkazu, autor této práce v odborné literatuře důkaz pravdivosti tohoto tvrzení nenašel. Neuvádí se ani, jaké riziko se tím myslí.
    2. V literatuře se pouze uvádí, že pravidelnou investicí se průměrují nákupní ceny a že se tím dále zabraní jednorázové investici na maximu před velkým propadem trhů.
    3. Přitom na rostoucích trzích je pravděpodobnost, že později koupím dráže než dnes větší než pravděpodobnost, že koupím levněji. A to tím více, čí bude větší časový odstup. Navíc je třeba mít na paměti, že pravidelná investice je pouze součet mnoha jednorázových investic se stále se zkracujícím investičním horizontem. Jak ukážeme v této práci, poučka, že s prodlužováním investičního horizontu se snižuje riziko ztráty, je platná.
    4. Pokud je rizikem myšleno riziko investora, že utrpí ztrátu, a pokud platí poučka, že s prodlužováním investičního horizontu se snižuje riziko ztráty, pak v této práci univerzální platnost poučky „Pravidelná investice je méně riziková než jednorázová“ zpochybníme.
  28. Zdůvodňování investičních doporučení
    1. Obvykle nelze od kompetentních osob, tedy především investičních poradců a zprostředkovatelů, získat odpověď na otázku, proč doporučují investovat do jimi navrhovaných aktiv, v čem jsou lepší než jiná, než konkurenční, případně jsou poskytnutá vysvětlení nekonkrétní, někdy manipulativní a zavádějící, a nezřídka zcela mylná.
    2. Stejně tak nelze od kompetentních osob získat odpověď na otázku, jak jsou jimi doporučovaná aktiva kvalitní a v jakých měřitelných veličinách jejich kvalita spočívá.
  29. Rizikový profil investora
    1. Rizikový profil investora, tedy jeho míra averze k riziku, je zjišťována typizovanými investičními dotazníky, které neobsahují otázky, které by jeho vztah k riziku byly schopny zjistit. Teorie přitom předpokládá, že vztah investora k riziku je dán indiferenčními křivkami závislosti rizika na výnosu, tedy jak velkou změnu výnosu je investor ochoten vyměnit za určitou změnu rizika.
    2. Je zde otázka, zda běžný investor vůbec chápe, co to je směrodatná odchylka jako riziko a jaký má vztah k výnosu, a zda by tedy vůbec byl schopen svoje indiferenční křivky vytvořit.
    3. Dále je zde otázka, zda je běžný investor sám schopen rozpoznat reálnost svých požadavků na výnos a riziko, tedy jak jeho požadavky či očekávání korespondují s tím, jaké reálné možnosti či příležitosti dosahovat konkrétních výnosů a rizik trh nabízí.
    4. Samotným problémem je metodika tvorby indiferenčních křivek běžným investorem.
  30. Úroveň kvality obvyklých portfolií
    1. Investoři v převážné míře drží velmi nekvalitní portfolia. V případě, že jsou s tímto stavem nespokojeni, tedy když po nějaké době zjistí, že výnos, který očekávali, resp. jim byl „slíben“, se nedostavil a přitom hodnota jejich investice nezřídka klesla pod hodnotu vkladů, nemají pro ně jejich investiční poradci kvalitnější alternativu, neboť své primární doporučení považují za „lege artis“ a jakékoliv jiné doporučení, které udělají opět „lege artis“, povede v naprosté většině případů k podobně špatným výsledkům.
    2. V této práci ukážeme, že hlavním důvodem tohoto stavu je chybná interpretace Teorie, a dokonce chyba v jednom z klíčových předpokladů, na kterých Teorie stojí.
  31. Rozpor mezi teorií a praxí
    1. Autor této práce se setkal i s tím, že uznávaní investiční odborníci v teoretické rovině poukazují na nepoužitelnost většiny metod, které se dnes běžně používají pro tvorbu a doporučování portfolií, v praktické rovině ale tyto metody používají.
    2. Například uznávaný ekonom Pavel Kohout. Ten ve svých knihách konstatuje nefunkčnost současných metod technické analýzy a doporučuje držet se zásady koupit a držek kvalitní aktiva, za která považuje americké akcie. Ve svém fondu kvalifikovaných investorů Quant ale v rozporu s tím kombinuje index S&P500 a pevně úročené vklady, a to s využitím metody časování trhu, což je jedna z metod jím zavrhované technické analýzy, a tím se snaží zajistit, aby v žádném kalendářním roce fond nevykázal ztrátu.
    3. Výsledkem je, že průměrně drží 50% majetku fondu v pevně úročených vkladech, což vede k velmi podprůměrnému výnosu a větší rizikovosti fondu.
Zpět na všechny články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Login Login